Září 2016

Občas potřebujem jen tři věci;klid, samotu a SEBE

23. září 2016 v 23:41 | K@W |  Týdenní témata
Ahoj

Blog se v mém životě posunul na druhou, možná i třetí.. asi desátou kolej..

Nebudu se ospravedlňovat časem, školou a tak dále. Tím to není.

Jednoduše jsem neměla přebytečnou energii, kterou bych věnovala do článků a smysluplné práci.

Poslední dobou mi přijde, že svět se stáčí do čím dál užší bubliny. Dochází vzduch, ztrácíme milované a přichází špatné období.
Jsem si prakticky jistá, že kdybych se zeptala minulé generace, určitě v mých letech nepřemýšleli tolik, jako nás nutí společnost.
Nátlak je tak obrovský a naše psychika občas neví co si myslet. Nevnímáme svět, nevnímáme sebe.. A právě o tom dnes chci psát...

Poslední dobou, přiznávám, se cítím na pokraji vyčerpání. Když se zamyslím, nemám důvod. Nepracuju od rána do večera, nestrachuju se tím, že nebudu mít střechu nad hlavou a nemusím se starat o malé dítě. Ne, nemusím. A přes to všechno i já, ve svých 17 letech můžu říct, že mám trápení.
Ať už je to moje zdraví, které není, nebylo a nikdy nebude nejlepší, tak i škole, rodina a přátele vytvářejí tlak, který sem tam položí i nejsilnějšího jedince.

S čistým svědomím přiznávám a vkládám do textu proudy svých myšlenek. Je mi jasné, že někomu bude připadat, že se jen vylévám a vypovídávám, ale upřímně.. člověk není vždycky sluníčkovej. Prostě NENI!
A jestli mám tuhle stránku zařadit do života, musí tu být i kus mého negativního já. Přijmu kritiku, ano přijmu jí, protože i ta je v životě důležitá.

Čím víc se ale cítím slabá, tím víc jakobych se dotýkala toho, co hledám. A tou věcí jsem já. Zní to už trošku melancholicky, ale.. víte musíte se ztratit, aby jste se našli. To už logiku má, ne? Nejtěžší etapy života člověk stejně musí prožít sám se sebou a ani ten nejlepší psycholog vám "nehelfne". Krutý, ale čím dřív to pochopíš, tím líp.

Jsem si jistá, že tyhle stavy nemám sama. Každý je občas na dně a to i ten, co se celé dny směje a září. Nikdy nevíte, jestli nepropláče celé noci.
A proč tohle vlastně píšu? Proč rýpu do už tak citlivého téma? PROTOŽE lidé by se měli naučit si pomáhat. Ten svět venku už je hnusnej i bez toho, aby jsme byli hnusný i my. A celý Vás ten svět už neskutečně štve (zakazuju si být sprostá), prostě zavřete dveře. Vypněte. Přerušte kontakt s člověkem, který Vás spíš vysává, nepřekopávejte režimy, ale prostor co máte, budťe chvíli sami. Vypadněte z toho kolotoče a zavřete oči. Přemýšlejte co vlastně jste, kým jste. Myslete na ty hezké věci. Možná Vám ukápne slza, možná budete bulet jako želva, ale.. konečně taky jednou budete upřímní sami k sobě a to je ta nejčistčí věc. :)

Mně samotné pomáhá, když se zavřu v pokoji, pustím písničky a jen tak koukám do blba. Napadá Vás tolik myšlenek, že musíte některé vypustit. Tím čistíte hlavu. Většinou už se totiž nevrátí. Prostě zapomenete. Samota je očista a klid je lék.
Nemusíte polykat kila prášků a neustále se nervit kdy přestanou zabírat. Uvědomte si, že prášky nejsou nikdy řešení. Je to jen oddálení problému. Když Vás bolí hlava a vezmete si růžového kámoše, tak bolet přestane. Ale zase se vrátí. Jen jste to odložili. Zato když se naučíte, že ta bolest přišla, protože jsem ve stresu, trápí mě přítel nebo jsem neuspěla ve škole, odnaučíte se přivolávat si takhle šíleně zákeřné problémy.

Celý tenhle vyčerpávající článek pramení z mého srdce. Nic víc v tom není. Je to klišé ale.. kdo už by nás měl milovat víc než my sami.. Žijeme spolu celý život, nikdy nemáme ponorku, ikdyž jsme se sebou pořád.
A víte co. Stoupněte si před zrcadlo. A teď si řekněte koho vidíte. Je to to, co vidět chcete? Upřímně..